Slzy města

10. ledna 2013 v 19:28 | Trane |  Trane jednorázovky
Tu je ode mě první jednorázovka, je to do školy, nazvala jsem to Slzy města neboť to město musí opravdu slzet XD tak, příjemné čtení ;)












Chladná posypka sněhu zdánlivě tvářící se jako cukr se rozléhala po všech domech i neproježděných cestách. Všechno vypadalo tak ponuře. Pouliční lampy nesvítily, a nebo blikaly vrhajíc své ostré světlo. Cedule označující cesty byly rozviklané, a nebo popadané a obývaly místo na studené zemi. Okna byla popraskaná a nábytek v domech ztrouchnivělý. Cihly necelé a zdi probourané. Stromy se nebezpečně kývaly ze strany na stranu, mohly by na někoho spadnout. Dětské hřiště neopravované desítky let. Barvy nejasné a ponuré. Všude mlha skrývající strašidelná tajemství, tomuhle mnozí ještě kdysi říkávali město. Ale teď jsou z toho jen dlouho neudržované trosky. A proč?
Údajně v tomto městě straší. Ti, co to tu obývali již léta, se raději odstěhovali co nejdále to šlo. Město duchů, věčný sníh a věčný dlouhotrvající chlad.
Vše se tvářilo, jako kdyby to právě vylovily z nejbližšího jezera. Ulice prázdné, jako ráno po Silvestru. Domy poskvrněné tisíci škrábanci a některé potřísněné krví. Opravdu to bylo něco osídlené lidmi? A nebo si to jen tvoříme v mysli. Těžko uvěřitelné.
Ale je to tak, kdysi tu malé ratolesti stavěli bábovičky na písku, houpaly se na houpačkách a rozdávaly úsměvy. Ale teď je tomu jinak. Ani noha sem nepáchne. Jsou totiž příliš ovlivněné dnešními filmy profesionálně nazvané horory a mají strach. Roznášejí se pomluvy, že když sem někomu jednou utekl pes, už se nevrátil. Jiní zase, že vyšlo nějaké zmutované stvoření nápadně se podobající pouze masu a kostem. Nikdo se sem neodváží. A možná to není tak strašné. Jeden chlapec o tom byl přesvědčen.

"Jednou bych se sem chtěl podívat." Zasnil se v myšlenkách a neposlouchal názory ostatních. Takový on byl. Svůj a nestaral se o to, co říkají ostatní. To vás dokáže jen potopit a ode dna se těžko vstává.
"Edmunde, možná bys měl přestat, lidé říkají, že pokud se o tom jen zmíníš, stane se ti do dvou dnů něco strašného." Našeptávala mu jeho nejlepší kamarádka.
"Prosím tě Zuzano, nekecej hlouposti. Vždyť je přece jasné, že se tam nemůže ukrývat nic hrozného. Možná je to jen poklidné město čekající, až jej znovu někdo obydlí!" Vyhrkl nadšeně, kdežto Zuzana se na něj podívala jen se zděšením vepsaným v očích. On nevěřil na nadpřirozeno, neměl doma ani televizi ani počítač, takže si nemohl domýšlet nic, co nikdy neviděl. U jiných dětí to bylo jinak. Měly rodiče, ale on je neměl. Byl sám, sirotek. Byl už skoro dospělý, a tak se domluvil se svou chůvou, že mu bude stačit, když se na něj bude chodit jen občas dívat.
"Já nemelu hlouposti, to ty mi tady vykládáš, jak to musí být úžasné. Vzpamatuj se. Jak bys vysvětlil ten sníh, co se tam drží i přes léto?" Držela se, aby nezačala křičet. Silně ji to znepokojovalo.
"No, asi tam proniká jen chladný vzduch." Lhostejně pokrčil rameny, poté se tomu zasmál. Hnědovlasá dívka nevěřila, jak někdo může být tak naivní. A nebyli to oni, jenž byli spoutáni touto myšlenkou, kterou si někdo vymyslel a ta se roznesla?
"Prosím tě…" Už neměla slov, pro jeho vyjadřování.
"Schválně, půjdu tam a prověřím to. Viděl někdy někdo něco, co by bylo tak strašidelné?" Ušklíbl se, věděl, byl si jist, že má pravdu. Ale bylo tomu opravdu tak?
"To nemůžeš! Už se nevrátíš! Copak jsi neslyšel ty báchorky? Dokonce se o tom bavili i učitelé!" Posmutněla, nechtěla přijít o dobrého přítele.
"A to je to, všichni věříte jen tomu, co se kde říká, vůbec nemáte vlastní názor!" Uzemnil ji.
"Ale já mám vlastní názor, a to je, že je to hrůzostrašné!" Ohradila se a založila si ruce na prsou.
"Tak tam pojď se mnou! Pokud nás tam něco sežere, budu ti věřit." Mrkl na ni.
"Ale to už bude pozdě!" Vzkřikla se slzami na krajíčku. Nacházeli se ve škole, v druhém patře. Kde kdo se po nich otáčel.
"Nemluv tak nahlas." Zamumlal a ona jen přikývla.
"Promiň, nechala jsem se unést. Tak dobře, půjdu tam s tebou, ale budeš mě mít na svědomí!" Shodila to na něj.
"Tak jsme domluveni." Přešel její poslední poznámku.

"Vyrážíme?" Zeptal se nadšeně, když stáli na zastávce, před tajemným městem.
"Ede, já se bojím." Zafňukala, ale on to jen odehnal mávnutím ruky.
"Chceš se mě chytit za ruku?" Vykouzlil na tváři úsměv, a protože nebyl nijak odpudivý, ba naopak, byl to pohledný hoch, ona svolila a propletla si své prsty zkřehlé i přes rukavice, s ním.
"Díky." Usmála se a trošku zčervenala jako pivoňka.

Procházeli ulicemi, v nichž se poháněl vítr. Zuzana stiskla Edmundovu ruku pokaždé, když ucítil závan větru a děsivě vykřikla, když skoro uklouzla na ledu.
"Co to bylo?" Vyděsila se, když kolem proletěla černá vrána.
"Jenom pták." Zazubil se. Jeho vůle jakoby zkreslovala celou tuhle krajinu do barev. Alespoň on si to myslel. Dětské opuštěné hřiště mu připadalo, jako nějaký líbezný kus země. A přitom tak ponuré.
Baráky s grafity nijak nenarušovaly jeho bujnou fantazii a představoval si, jak v nich kdysi žili bez obav lidé. Vždyť pokud tu někdo žil, už nikdy se nevymýtí ta útulnost. Ale jeho kamarádka si myslela přesný opak.
"Co když nás tady přepadne nějaký zloděj nebo pedofil?" Byla neustále pesimistická.
"Ale prosím tě, myslíš, že by mě snad chtěl někdo znásilnit? A tebe? Když jsem tu já?" Zasmál se její hlouposti. Byl celkem vysoký a svalů taky neměl málo. Ona si ho jen zpytavě přeměřila.
"Ty hele, nedělej si z toho srandu, vždyť mužských znásilnění je daleko více než těch ženských!" Oponovala mu.
"Možná tak v nějakém filmu." Vedl si svou. Ona už to raději vzdala, s ním nemělo smysl se hádat, vždy si našel nějaký argument.

Edmund by rád prozkoumal i nějaký z domů a prolezl si všechny pokoje, ale kvůli Zuzaně se na ně raději jen koukali z povzdálí.
"Vraťme se už." Žadonila a tahal ho za rukáv od tlustého kabátu.
"Tak dobře, nevěděl jsem, že jsi takový strašpytel. Ve škole se tváříš jako drsňačka a tady by sis div nenadělala do kalhot." Popíchl ji a zavrtal do ní své průzračně modré oči.
Ona na to nic nenamítala. Pomalým krokem se tedy otočili a mířili směrem k zastávce autobusu.

"Nepouštěj mě…" Zašvitořila, když na chvíli povolil stisk její ruky, neboť si spravoval čepici.
"Neboj se, už jsme skoro, jak vy říkáte, v bezpečí. Měl jsem si vzít foťák, takhle nám nebude nikdo věřit, že jsme tu byli." Povzdychl si a znovu ji chytil.
"Ty to chceš někomu vyprávět? Já bych se o tom raději nezmiňovala." Mírně se otřásla.

"Konečně…" Vydechla úlevou, když vystoupili z mlhy. Konečně nevykřikla pokaždé, když jí něco děsivého přišlo na rozum a Edmund byl celkem rád.
"No tak, nebylo to tak hrozné, no nemám pravdu?" Nadzvedl jí bradu prstem tak, aby jí viděl do očí. Ona zrudla.
"Vlastně máš pravdu, ale stejně tam už raději nevkročím." Po zádech jí přejel mráz.
"No dobře, říkejte si co chcete, ale já si myslím, že by to bylo celkem pěkné městečko, kdyby se toho každý tak nebál. Popravdě řečeno je to hovadina, nechápu, co si to všichni vymýšlíte." Zavrtěl nad tím hlavou a poté je konečně odvezl autobus s označením jedenáct.

Doma na Edmunda čekala pěkná sprška nadávek od chůvy. Nějakým zázrakem se totiž doslechla, že navštívil to město.
"Naštěstí se ti nic nestalo." Usmála se a skoro udusila chlapce v objetí.
"No tak, paní Emanuelo, neměla jste se tak bát, všechno je v pořádku." Uklidňoval ji a raději se vymanil z jejího sevření a chtěl se jít umýt, ale ona ho ještě zastavila.
"Víš, já měla taky dítě a byl to stejný paličák jako ty, nikdy si nenechal poradit. No, jak já říkám, prostě magor. Jmenoval se Kryštof, no a jednou tam taky šel. A už se nevrátil…" V očích ji zaštípaly slzy. Poprvé za celá ta léta se Edmundovi naježily chloupky. Nikdy nikomu nevěřil, ale věděl, že tato dáma je více než důvěryhodná, přece jenom ji zná už dlouhou řadu let.
"Teď mi slib, že už tam nikdy nepůjdeš…" Utřela si vodu z očí, on jenom přikývl.
"Slibuji." Vyklouzlo mu z úst a místo toho, aby si napustil pěkně teplou vanu, zvolil raději studenou. Když šel spát, byl ještě stále vykulený z toho příběhu, jaký mu vyprávěla ta postarší boubelatá paní.

A tak se skončilo pátrání o tom, jestli toto město je opravu začarované, nebo jsou to jen chabé pomluvy. Možná je to pravda a možná ne, nic na světě ještě není zjištěno dozajista. A nikdy nevíte, kdy se vám něco může stát, jelikož ulice jsou plné nástrah. Ale největší zkoušení zažijete v životě. Jsou osudy různých druhů lidí. Ale vše jsou to jen reakce na vaše akce. Někdo by chtěl být bezstarostný, ale bez toho by to už nebylo ono. Nikdo nechce vést nudný život, a raději svým dětem vyprávějte veselé i smutné či strašidelné historky, než jen, že jste celé dny nic nedělali. A nebo snad, že jste dělala všechno správně… To raději odložte stranou.
____________________________
Co vy na to??
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 13. ledna 2013 v 12:57 | Reagovat

Jééé skvelý nápad :D To mesto musí byť skvelé :D :D

2 Kami Kami | Web | 19. ledna 2013 v 14:18 | Reagovat

Tedy, musím říct, že mě to překvapilo. Sice bych dala přednost tomu, kdyby to bylo delší, Zuzana s Edmundem by se do města vrátili a vyřešili by jeho záhadu nebo tak něco, ale tento konec dává rozhodně prostor čtenářově fantazii...No, rozhodně to nutí k zamyšlení :) Máš zajímavý styl psaní a smysl pro popis, je to velmi čtivé. Gramaticky je to také celkem v pořádku, což je velice příjemné, pouze si dovolím upozornit na uvozovky, které mají speciální pravidla na psaní interpunkce, viz např. http://bami.blog.cz/1212/uvod-do-uvozovek . Ale jinak je to moc povedené, přeji hodně úspěchů do dalšího psaní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama