Kočičí řád 4

19. ledna 2013 v 8:34 | Trane |  Kočičí řád
Další díl je tu :)












"Jak to myslíte?" Zavrčela na něj. Najednou jí na ruce začalo neskutečně pálit. Pohlédla tam a viděla, jak se jí tam pomalu vpaloval nějaký znak. Chytila se za dlaň.
"Aaargh." Zavřela oči a tlačila na poraněné místo. "Co to děláte…" Vzdychla a oči se jí protočili.
"Lio." Slyšela ještě jak Sparks luskl prsty a potom už nevěděla o světě.

Probudila se na místě, kde nejen strop byl bílý. Bylo tam bílé naprosto vše. Pootevřela jedno své namodralé oko a protáhla se.
"Kde to jsem?" Zeptala se, neočekávala odpověď, která však znenadání přišla jako by sama od sebe.
"Na ošetřovně, omdlelas." Olízl si ruku.
"Lio?!" Vytřeštila oči a chtěla vstát. To ji však zabránilo zamotání hlavy a ona znovu padla do peřin.
"Neměla jsem tomu člověku věřit." Povzdychla si a v očích jí zaštípaly slzy.
"No jo, já udělal stejnou chybu, ale neboj se, za chvíli si tady na to zvykneš." Zkonstatoval.
"Ale proč jsi mě nevaroval? Vždyť jsme ze stejného těsta. A co je ta značka?" Tázala se.
"Nevaroval jsem tě, protože teď sloužím jemu. A když jsme u toho, ty vlastně taky, ta značka značí, že odsud nemůžeš odejít dřív, dokud ti to nezmizí, nebo tě prostě nepropustí." Pokrčil rameny.
"Ale… já tu přece nemůžu být tak dlouho." Zamumlala a přes koutky se jí přelila voda.
"Ale no tak, přece teď nebudeš smrkat. Navíc, já tu měl být jen do té doby než se probereš. Takže má šichta skončila. Na židli máš nové oblečení. To staré bylo ošoupané a hnusné, vyhodilo se." Zavřel za sebou dveře. Di se jen potichu rozplakala.
"Co jsem to udělala…" Vzlykala, nakonec se však otřepala a oblékla se. Vůbec nevěděla kam jít, najednou změnila pohled… na všechno.

Si se proplétal ulicemi jak jen to šlo, přitom si dával dobrý pozor, aby ho někdo nesledoval, i když to bylo velmi obtížné, k jeho vzhledu. A tak se rozhodl, že prostě bude muset být tak rychlý a schopný, aby mohl skákat po střechách. Zavětřil totiž pach své nemotorné sestry. A to ještě nevěděl to nejhorší.

Objevil se v lese před nějakou budovou. Nebyla nijak zánovní, ale také nebyla v nějakém vyloženě hrozném stavu. Prošel dveřmi a rozhlížel se po chodbách. Všude bylo bílo… a kočky.
"Promiňte, neviděla jste tady někde kočku s hnědými vlasy a modrozelenýma očima?" Říkal indicie skoro každému, kdo kolem něj prošel. Ale nikdo ji neviděl.
A tak stále jen hledal. Její pach se tu smíchal se všemi ostatními, bylo obtížné se tu vyznat, vše tu vypadalo stejně. Až nakonec se stalo něco, čímž mu někdo hledání ušetřil.

Vyletěla z pokoje jako namydlený blesk a do někoho narazila.
"P-promiňte." Pověděla skleslým hlasem a chtěla bez povšimnutí pokračovat dál.
"Jdeš se mnou." Ten někdo jí surově chytnul za ruku a začal táhnout chodbou. Až teď si všimla povědomého hlasu a zlatých vlasů.
"Si…?" Skoro ani nedýchala, jak byla napjatá. Si zašel do nejbližších prázdných dveří.
"Co sis jako myslela, že děláš? Všichni se o tebe báli, musel jsem dokonce opustit teplo domova a znovu tě najít, víš kolik úsilí mě to stálo? Prober se! Už nejsi malá, abys trajdala, kde se ti chce." Křičel na ni, ale pořád ne tak hlasitě, aby to slyšeli venku. Normálně by mu něčím živě argumentovala, ale tentokrát měla jen skleslý kajícný výraz.
"Promiň mi to." Zabořila hlavu do jeho hrudi. Ho to samozřejmě překvapilo, nikdy se takhle nechovala. "Promiň, promiň, promiň. Neočekávala jsem to takhle… Ale když on mě sem zavedl a… a.. pak už nebylo úniku. Udělal mi tenhle znak." Ukázala mu svou levou dlaň. Znak v ní se nápadně podobal paprskům právě vycházejícího slunce. Byl jasně černý, takže nešel přehlédnout.
"Musíme odsud vypadnout." Lehce jí poplácal po zádech a pak pootevřel dřevěné dveře.
"Nemůžem, je to jako razítko, prostě, když projdu dveřmi, okamžitě poznají, že jsem utekla." Vzhlédla k němu své červeně uslzené oči.
"Dobře. Tak nepůjdem dveřma."

Nakonec šli oknem. Sice se museli hodně protlačit, ale zvládli to. A úspěšně se dostali domů.
"Tohle už nikdy nedělej, rozumíš? Viděl jsem tam nějaké záznamy, oni tam dělají pokusy na kočko-lidech!" Oznámil jí a vydýchl.
"To nemyslíš vážně? Musíme je všechny zachránit!" Vyhrkla,ale on ji zarazil v půlce pohybu.
"Už nikdy se tam nevrátíš, jenom se svolením mistra, jak jsem řekl, tak uděláš, je ti to jasný, prostě se nepohneš. No tak." Zatřepal s ní, když ho nechtěla poslouchat.
"Ale vždyť…" Chtěla ještě něco namítnout, ale on ji zastavil. Nemělo smysl mu vzdorovat, když on by si stejně jen hrál na svou.

"Dítě, kde jsi celou dobu byla?" Zabafal ze své fajfky moudrý bělovlasý stařec.
"Já, na vrchu." Přiznala se a ruměnec se jí nahnal do bledých tváří.
"Pověz mi, jaké to tam je, už si ani nepamatuju." Zamrkal svýma prázdnýma očima, jsou to doby, co přišel o zrak, to je ale jiný příběh.
"Úžasné, až na to, že mě tam napadnul Adamův syn." Tím samozřejmě nemyslela nikoho jiného, než Sparkse. Odmítala mu říkat doktor.
"Ach, chápu." Znovu potáhl ze své černé fajfky.
"Dělají tam pokusy na našich druzích, nebylo by dobré s tím něco udělat?" Svěřila mu své city. On jen lehce pokýval hlavou.
"Věru bylo, dítě, jenže to bohužel není v našich silách a i kdybys přemluvila východní frontu kocourů, nebylo by to k ničemu, lidské armády jsou daleko větší, než ty naše." Zklamaně svěsila hlavu. V tom jí ale svitla naděje.
"Přece nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě ne?" Usmála se, což on samozřejmě nemohl vidět, jenom to cítil.
"To ano, jenže je v dnešní době obtížné získat dobré bojovníky." Zadumal se.
"To je sice pravda, ale vždycky mi říkali, že jsem dobrá v šermu, nemohla bych alespoň trochu je něco naučit a navíc východní fronta je daleko divočejší než my, ti určitě budou umět!" Křikla nadšeně a už stála na nohou.
Starý ještě něco povídal, ale ona ho už neslyšela, protože utíkala se připravit. Přesunutí na východ těmi prokletými chodbami trvá dva dny. V žádném případě se o tom nesměl dozvědět její bratr, ale potřebovala nějakou společnost, nebo přinejmenším ochránce. A proto se zaměřila na svou dobrou kamarádku Veolin. Měla tmavě zelené oči, jako podzimní tráva a zrzavé vlasy. Říkalo se jí Ve.

"Ve! Přichystej si batoh se zásobami na dva dny a vyrážíme!" Řekla, když si ji odchytla samu chodící po chodbě.
"Ale, já nemůžu odejít, slíbila jsem Gantovi, že s ním budu trávit volné hodiny." Vymluvila se, ale Di byla neoblomná.
"No tak, můžeš s sebou vzít i kluka, mě to vadit nebude, budu mít srandy aspoň víc, hlavně, ať se to nedozví Silwan, on by mě zabil. Chci jít na východní frontu." Mrkla na ni, ve tmě to nebylo možné zahlédnout.
"Asi tě nepřemluvím, abys tu zůstala co?" Odfoukla chladný vzduch pryč.
"Asi ne." Uchechtla se. "Po cestě vám všechno vysvětlím, přísahám, jenom už musíme jít, no tak, prosím…" Upřela na ni své psí oči (trošku si to protiřečí, kočičí oči změnit na psí?).
"Tak dobře, ale vyrazíme až večer, bude mi trvat než Gaa přesvědčím." Zazubila se. Di jenom přikývla. Byla ráda, že s ní mohla jít. Navíc se bude mít s kým bavit.

Trvalo to asi dvě hodiny, než Ve konečně přišla navštívit Di.
"Můžeme jít." Oznámila jí a hnědovláska jen přikývla.
"Dobře, já už jsem hotová." Dokončila a zvedla se na nohy. Si ve vedlejší pokoji spokojeně pochrupoval, takže se nemusela bát toho, že by jim to snad zarazil, a za to byla nesmírně ráda.

Potloukali se tmavými chodbami, někde to smrdělo více než v jejich zátoce a jinde se zase proháněl svěží vítr co tam narušoval teplotu vzduchu.
"Gante, jak se daří vaší rodině?" Vypadlo z ničeho nic z Di.
"Víš Diowano, do toho ti nic není." Odsekl surově.
"Tak promiň." Zakabonila se. Ti dva se neměli příliš v lásce, vlastně se neměli vůbec rádi, snášeli jeden druhého jen proto, že Ve byla kamarádka Di a pro Ga to byla zase láska života. Tedy, pořád tak básnil, ale to se neví, jak dlouho jim to ještě vydrží. Zatím spolu úspěšně zdolali jeden rok, nedovedete si představit jakou radost z toho ti dva měli.
"Nehádejte se, má to být cesta v míru, jo a proč tam vlastně jdeme?" Vyjekla na Di. Ta se jen usmála a vysvětlila jim veškeré maličkosti. S Gantem uzavřeli mír a putovali ve vší tichosti, raději, případně si povídala jen Di s Ve, nebo Ve s Ga.

Trvalo jim dva dny, než došli na východní frontu. Zprvu nikoho nepotkávali, to až pak jim cestu zastoupil jeden kocour. Žen tu bylo málo. Výchoďáři se lišili od seveřanů tím, že byli daleko vyšší a vůbec měli tvrdší rysy. Hustší vlasy a drsnější ocasy i zuby. Všude po stěnách jejich obydlí byli namalované nože a vyryté různé znaky.
"Proč jste zde?" Prskl na ně jeden obyvatel a vztekle si je prohlížel. Nikdo z naší trojky neměl chuť promluvit, no Di se obětovala, byla momentálně velitelem této výpravy.
"Potřebujeme s vaším rodem něco prokonzultovat. Přijměte nás prosím." Poklonila se, jejich rod byl hodně vázán s pradávnými tradicemi, a proto bylo nutné se chovat slušně.
"Dobře." Odfrkl. "Pojďte za mnou." Zavelel. Zavedl je až do tlumeně osvícené místnosti. Zřejmě si nějakým způsobem ukradli světlo na baterky. Normální by tu neměli kde zapojit.
"Mluvte." Vyzval je jejich velitel. To byl taky hlavní rozdíl od severských koček - měli jednoho vůdce, kdežto na severu byl každý sám sebe pánem.
____
nu?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 m-ruselova m-ruselova | Web | 20. ledna 2013 v 10:37 | Reagovat

Moc pěkné ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama