Kočičí řád 3

13. ledna 2013 v 17:13 | Trane |  Kočičí řád
Tááá,k, další díl ;))













"Můžete mi říct, kde jste celou dobu jako byli?!" Rozkřikl se starý děd, posadil se a prásknul svou holí o tvrdou zem.
"My jsme se chtěli jít podívat nahoru." Fňukla Di a přitom ztrápeně svěsila ouška.
"Já jsem ti říkal, že tam nemáme chodit." Žduchnul do ni Si.
"Teď není čas mi to dávat sežrat." Odsekla a visela očima na mistrovi.
"No, můžete jít, ale příště, ať se to nestane." Di se na to jen šťastně usmála.
"Ano." Odpověděl za oba Si a oba dva odešli.

"Nechápu, co sis myslela, když jsme tak naivně vylezli. Ke všemu jsme mohli mít pěkný malér!" Pokáral ji, ona si jen odfrkla.
"Nech tohohle arogantního chování, málem jsme se nevrátili!" Napomenul ji znovu. Dočkal se jen stejné reakce, načež odkráčela.

Sedla si k jedné zaprášené stoce a jenom koukala na ty hnusy co v ní plavou. Občas tam zahlédla rybí kůstku, ale raději ji nechala plavat, bůh ví čím by to mohlo být infikováno.
"Já to tak nemyslel." Uslyšela za sebou hlas, trhnutím se otočila a spatřila svého bratra. Jenom zavrtěla hlavou.
"To nic, já bych se měla omluvit. Příště radši půjdu sama." Dodala tak, že se skoro ani ona neslyšela. Simu zakmitaly uši.
"Cože? No tak to teda ne, už tě nahoře nechci vidět." Byla překvapená, že jí vůbec dokázal zaslechnout. No, jeho uši asi nebudou jen tak ledajaké. Zadívala se do jeho azurových očí.
"Řekni mi, nebylo to krásné? Najednou mi vzduch, co jsem dýchala normálně, smrdí. Najednou všechno dostalo nový rozměr. Tam nahoře to není tak zlé, jenomže lidé nás neberou jako normální obyvatele země." Smutně se usmála.
"Ale no tak, vždyť, slyšelas je, jsme divná rasa, která je chce údajně okupovat." Ušklíbl se. "Nepřeháněj a slib mi, že už se nikdy nahoru sama nevydáš." Přikázal, avšak jeho pohled nebyl nijak ostrý.
"Takže s tebou můžu?" Oči se jí rozzářily.
"Ani náhodou." Zamítl to rázně a ona věděla, že nemá odporovat. Možná se tam nahoře zdál bojácný, ale ve skutečnosti byl rázný a s ničím si nebral servítky.
"Tak dobře, slibuji." Když to vyslovovala, říkala si přitom; sliby chyby.
"To jsem rád." Objal ji. Ona jen chvíli strnula v jedné poloze, ale pak mu váhavě položila ruce na jeho svalnatá ramena. Popravdě řečeno to byl nejhezčí 'kocour' tady v podzemí. Všechny holky na něm mohly oči nechat. Ona taky byla krásná, ale ne tolik a navíc si nebyla moc jistá v kruhu chlapců. Až na svého bratra, samozřejmě.
"Pusť mě, chci jít spát." Vymluvila se, ale přitom, co došla ke své rádoby posteli, se jen líně převalovala a čučela do stropu.

Nakonec to vzdala a řekla si, jaké má štěstí, že nemá pokoj s blonďákem. Vyšla do chodbiček a proplouvala.
"Kéž bychom někdy mohli žít všichni v míru s lidmi." Vyslovila své zbožné přání, když si byla jistá, že ji nikdo neposlouchá a je daleko od její rodiny a druhů.
"Můžeš, stačí, když půjdeš se mnou." Zasmál se kdosi.
"Kdo je to?" Naježila se a v okamžiku byla na nohou. Neznámý vyšel zpod roušky tmy.
"Já jsem já, a chci, abys šla se mnou navrch, je to tam příjemnější, nemyslíš? Bez pravidel." Medově se usmál.
"Ale vždyť se ani neznáme, navíc tu mám rodinu a všechny a mám zakázáno chodit nahoru." Vyjmenovala mu všechny možné důvody, proč s ním nemůže jít nahoru.
"Neboj se, já jsem přítel." Usmál se a ukázal své černé uši a ocas stejné barvy. Byl jako oni. Taky jako kočka. Jeho havraní vlasy se vyjímaly na jeho alabastrové tváři a nesmírně kontrastovaly se smaragdovýma očima.
"Ty taky… proč jsem tě tady nikdy neviděla?" Vyhrkla, protože ji nesmírně zaujal a připadal jí strašně povědomý. Jakoby ho už někde spatřila.
"Protože já nežiju tady, žiju nahoře, lidé si na mě zvykli, bylo by dobré mít někoho po boku." Lstivě se usmíval.
"A jak ti mám věřit?" Zeptala se přihlouple. On s ní měl však dost trpělivosti.
"Zítra tady budu o půl sedmé ráno, chci, abys šla se mnou." Přešel její poznámku o důvěryhodnosti.
"A jak se jmenuješ?" Vyšlo z ní v poslední chvíli, když se chtěl otočit a zmizet po žebříčku.
"Lio." Vycenil zuby a potom už opravdu zmizel.

Ona jen zalezla do svého pokoje a přemýšlela, jestli to má nebo nemá udělat. Takže kočky doopravdy žijí i tam nahoře a bez nějakých blbých poznámek s nimi lidé žijí. Nebo to je jenom tenhle? Ne, určitě jich tam musí být více. Přemítala.
Děsila ji ta verze,kdy by musela opustit Silwana a rodinu, ale zároveň jí těšilo, že někdo chtěl, aby s ním byla nahoře. Na krásném čerstvém vzduchu a nezdolné volnosti. Tady se jen musí plazit kanálka bez sebemenší úcty k sobě sama. Přece nikdo nevydrží celý život ve smradlavé zátoce, nebo ano? Navíc Lio, takové pěkné jméno. A když nad tím tak zapřemýšlela, celý se jí líbil, byl tak nějak, okouzlující.
Rozhodla se, zítra ho bude následovat.

Ráno otevřela oči a chvíli jí trvalo, než jí došlo kde je. Ostatně včera tak moc myslela na události celého dne, až ji spánek nakonec přemohl. Když vstala, neuvěřitelně ji rozbolela záda. Nespala totiž ve své stálé a nejlepší spící poloze; v klubku. Ale jenom tak, ruce a nohy ledabyle rozhozené.
"Kurňa." Znovu se odhodlala k nějakému pohybu a znovu se dostavila ta bolest.
"Dii! Ahoj!" Vtrhl jí do pokoje její neposlušný a vždy rebelský bratr. Objal ji okolo ramen a táhl ven. Bylo právě šest hodin, jak jí bylo řečeno.
"Mohl bys mě pustit, celé tělo mě bolí…" Zívla si.
"No, jasně…Promiň." Poškrábal se na hlavě a oba dva došli na snídani. Zase jenom krysy a potkani. Di si povzdychla.

Když se najedli, Diowana už chtěla odejít, její čas střetu s Liem už se blížil.
"Kam jdeš, Di?" Proč její brácha musel být někdy tak otravný. Se slzami v očích se raději neotáčela. Bylo jí smutno s tím, že to tu bude muset opustit. Nevěděla ani na jak dlouho a jestli se vůbec vrátí.
"Vyčůrat se." Okomentovala, to bylo snad jediné, kde ji Si nemohl následovat. Spokojil se s tímto vysvětlením.

Di došla na domluvené místo a on už ji tam čekal.
"Půjdeme?" Zasmál se svým slovům a ona jen přikývla.
"Jdeme." Pronesla chtivě svým vysokým hlasem a znovu šáhla na žebřík. Nechal ji lézt první. Ještě jednou se ohlédla, ale pak už šplhala…

"Není Di na tom záchodě už nějak dlouho?" Podivil se Si a oznámil to svým přátelům. Ti se dál jen vesele handrkovali. On však měl chuť se na to jít teda hezky podívat.
Šel po stopě, nebo spíš po čichu, až došel znovu k onomu žebříku.
"Ta malá…" Sevřel ruku v pěst. Přece mu přísahala, že nikam nepůjde. Sklopil hlavu. Neměl jí věřit. Vždyť ona je nespoutaná kočka, nemůže jí jenom tak omezit na jedno pravidlo. Jak byl bláhový. Odhodlaně se chytil té věci, která ho vyvede na povrch zemský.
A tak se dostala nahoru další kočka…

"Kam to vůbec jdeme?" Vyptávala se Di, stále doprovázena tím tajemným černým kocourem. Byl laděn výhradně do černé barvy. Nenašli byste na něm nic, co by bylo jiné barvy, kromě bílé.
"Tam, kde žiju. Bude se ti tam líbit." Ujistil ji. "Už je to jenom kousek." Zodpověděl její nevyslovenou otázku.
"Dobře." Uculila se, ale přitom vnitru s ní cloumal strach a nejistota. Nevěděla, co od toho má očekávat. Ale teď už se nemohla vrátit, byla příliš daleko, navíc by jenom tak netrefila. Prostě už všechno to město ztratili z dohledu. Pravda, čmoudící auta se tu nenalézala, děti a normální lidé také ne. Vcházeli do lesů, až se před nimi konečně objevila drtivě bílá budova. Vypadalo to, jako nějaký neudržovaný ústav.
"Co je to?" Vyděsila se hnědovláska. On na ni jen mrknul.
"Neboj se, vím, že to vypadá hrozně, ale vevnitř to vypadá daleko lépe." Zazubil se, ona mu uvěřila a společně vkročili dovnitř skrze samo-otevírací dveře.
"Tohle neznám." Na chvíli se nad tím zastavila, ale jakmile znovu uslyšela Liův sametový hlas, okamžitě za ním vystartovala.

Opravdu se jí tu líbilo, měla pravdu, nebyla tu jen jedna kočka. Byly jich tu desítky. Byla spokojená, že tu není sama. Někteří jí byli sympatičtí a ty další by nejraději zabíjela už od pohledu. Takové to tedy bylo.
"Wau." Vypravila ze sebe zaskočeně.
"Dobrý, co? Představím tě doktoru Sparksovi." Oznámil a jak řekl, tak se stalo. Vešli do nějaké prostorné laboratoře plné mikroskopů a zkumavek všech druhů. To ona samozřejmě nedokázala pojmenovat, jelikož nic takového nikdy neviděla. Už už se chtěla pár věcí dotknout, když tu něčí hluboký hlas zahřměl.
"Ničeho se nedotýkat!" Obrátila se a stál tam… člověk.
"Pane Sparksi, tohle je Diowana. Nová." Jak to myslel s tím nová? Nevěděla. A jen ostyšně mu podala pravačku. A navíc, jak Lio vůbec věděl její jméno?
"Slyšel jsem o ní, Kira mi řekla, že včera viděla nějaké kočky jenom tak pobíhat v centru města. To bylo v celku nebezpečné, víš." Přiblížil se k její tváři na centimetry.
"A-ano." Vykoktala ze sebe v úleku, přesně to jí říkal Si.
"Tak tedy, ale už jsi v bezpečí. Nechceš se posadit, mám tady něco dobrého." Řekl a vyndal z ledničky kočičí konzervu a nandal ji na běloskvoucí talíř.
Chvíli jenom tak přemýšlela, jestli je bezpečné to jíst od někoho, jako byl on. Neznámý, a navíc to bylo lidské stvoření. No nakonec jí hlad přemohl.
"Teď jsi moje." Zaškaredil se, a dřív než to stačila sníst, ji chytil za ruku. Lio se v zadu jenom šklebil.
_________________
Toš co?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama