Kočičí řád 1

5. ledna 2013 v 15:22 | Trane |  Kočičí řád

První díl je tu, tak směle do toho! >:3











V naší zemi je plno lidu, zvířat a mnoho nepoznaného. Jenže lidé mají mnohem radši jistoty než nová opatření, těm se zprvu vyhýbají. Ovšem až poznají i to nové, bude to pro ně další jistota, které se jen tak snadno nevzdají. A tak to jde dál.
Neustále jsou přesvědčeni o tom, že se pod zemí skrývají jen kanalizace a možná i pár zvířat, ale jen těch ošklivých, kupříkladu potkani, jací se ohánějí svými dlouhými a nepěkně vyhlížejícími ocasy.
Je tu však i něco jiného… něco, co ještě nikdy nikdo nepoznal a nezahlédl na slunečním záření. Schovávají se, ale těmto dnům je tak řečeno konec.

"Nemůžeš jít. Je to příliš nebezpečné." Vypravil ze sebe nějaký hlas ukrývající se ve stínu.
"Ale já musím, nechci tu být do konce života svázána nějakými nicotnými pravidly!" Odpověděl druhý hlas a vystoupil z potemnělého, až jej oslnil sluneční svit. Nebyl to on, byla to ona.
"To máš sice pravdu, ale co víš, co se skrývá nahoře? Slyšel jsem nějaké pomluvy, říkají si lidé. Jsou zlí, nechoď tam." Odporoval, jenže dívčí hlas se jenom tak nevzdával.
"Ale ty se jenom bojíš toho, co by se tam mohlo ocitnout! Ty taky nic nevíš, třeba jsou hodní." Nenechala se vyvést z míry.
"Dobře, ale tak proč by nás jinak chtěli zničit těmito odpudivými stokami?" Vyptával se přihlouple.
"Možná to bude tím, že třeba ani neví, že existujeme." Na svůj věk oplývala inteligencí, na rozdíl od jejího společníka.
"Budou nás chtít zavrhnout, uvidíš." Varoval ji roztřeseným hlasem, ona však už šplhala po zatuchlém a zrezivělém žebříku.
"Nezajímá mě to." Opáčila a ladně zakormidlovala ocasem, aby neztratila rovnováhu.
"Dii! Počkej, to nemůžeš, nemůžeš mě tady nechat." V hlasu se zračil smutek, ale zároveň i strach.
"Si, nemůžeme se jen věčně schovávat." Měly zvláštní jména. Byla delší, ale vyslovovali se pouze jednoslabičně. "Tak pojď se mnou." Kouzelně se na něj usmála. On pro ni měl vždy slabost, nebylo divu, když i přes své veškeré výhrady se chytnul už za ta léta změklého kovu.
"Už jsem ti říkal, jak tě nesnáším?" Podotkl ublíženě. Di už byla připravená k poznání nahoře. On zatím je líně zvedal jednu nohu za druhou, až se taky konečně ocitl na pevné zemi. Tedy, ne že by ta dole nebyla pevná, ale přece jen to bylo něco úplně jiného, pro ně zatím nepoznaného.
"Pááni!" Dívka byla celá okouzlená. "Tady to vypadá božsky." A do svého malého nosíku nasála čerstvý vzduch, byl svěží, rozhodně jiný než byl tam dole - zatuchlý a smradlavý.
"Neměla by ses tak vzrušovat. Co když nás někdo uslyší?" Nadhodil a jeho tmavě oranžové uši mu zavlály, jak ho ofouklo. "Brrr." Naježil se.
"Ale prosím tě, kdo by byl venku v tuhle nekřesťanskou hodinu. Podívej, jsou teprve tři hodiny ráno!" Usmála se.
"No jo, jenomže co víš, čas tu zřejmě plyne jinak než tam u nás v zátoce. Jo zátoka, ryby, krysy… Mám hlad." Děl popuzeně. Nejraději by teď seděl na svém zapadlém místečku stočen do klubíčka a jedl nějakou dobrotu.
"Tak si pojď něco ulovit." Namítla a on se na ni jen ublíženě podíval.
"Jsi normální? Jsem sláb, jak bych teď mohl lovit?" Dohadoval se. Ona jen obrátila oči v sloup, teď litovala, že ho vzala s sebou. I když za normálních okolností nebyl takový strašpytel, dnes, jakoby se něco stalo.
Její zelenomodré oči něco zachytily a okamžitě se po tom vrhla.
"Tu máš." Darovala mu jednoho ze svých chycených ptáků. "Najez se a potom uvidíme co dál." Když okusovali svou potravu, procházeli přes alej stromů a po stranách byly lavičky. Oni ovšem nevěděli, co je to. V podzemí nic takového nebylo.
"Co když se po nás mistr bude shánět?" Zeptal se na další negativum.
"Táta? Hm, tak až se vrátíme, pěkně mu vytmavíme tu jeho bojácnost a zlost na tento úžasný svět!" A hodila sebou na lavičku.
"A jsi si jistá, že se vrátíme?" Otázal se s obavami a nervózně se rozhlížel po okolí.
"No, pokud se nám to tu moc zalíbí, tak asi ne." Vyplázla na něj svůj dlouhý červený jazýček. "Ale ne, dělám si srandu. Určitě se vrátíme, já to tu chci jen prozkoumat. A pokud možno pozvednout lepší mluvu o tomto světě." Povzdychla si a opřela se o opěradlo.
"Ale-" Chtěl stále ještě něco namítat, ale ona ho zpražila jedním pohledem. Byl sice vyšší než ona, ale odvahu a chtíč poznat něco neočekávaného mu zatím stála na bodě mrazu.

"No tak, Silwane, bude to fantastické!" Zajímaly ji výhledy na lepší budoucnost a mnoho zábavy.
"Diowano, proč mi říkáš mým dlouhým jménem, rodiče nás přece učili, že to není správné." Zamračil se a svraštil čelo.
"Ty se pořád staráš o něco, co je správné podle jiných, místo toho, abys hledal, co je správné podle tebe." Povzdychla si a zaklonila hlavu. "Podívej, na ty krásné svítící body… Nejsou nádherné?" Byla v němém úžasu.
"No, vlastně jsem už něco o nich slyšel. Říká se jim hvězdy. Povídal mi to jednou dědeček, když vyprávěl ty svoje příběhy, kdy se jako malý vydal sem." Zasmál se. Už konečně sebral síly a přestal se bát toho, co se může stát.
"Jo." Přikývla.

Ona byla nebojácná, vždy jednou nohou v oblacích. Její útlé nožky zdobily na chodidlech chloupky, přesně takové, jaké mají kočky. Měla černá kočičí ouška a stejné barvy ocas. Na svět se dívala modrozelenýma očima, kaštanové vlasy. Byla oděna výhradně do černé. Bříško bylo vidět, černá chlupatá podprsenka a černé kraťasy. To bylo vše. Nemusela se bát, že by jí byla zima. Měla veškeré ochranné prostředky jako kočka a kůži mnohem tlustší než normální smrtelník.
Silwan byl na tom stejně, až na to, že místo černé měl jasně zrzavou a měl dlouhé vytahané tričko. Nepotřeboval něco jako podprsenka, lidé by řekli, že je to chlapec.
Oči měl svítivě smaragdové, mnohem jasnější než jeho sestra Di. Vlasy zlaté jako samo slunce.

"Mrkej!" Vzkřikla a už byla na nohou. Viděla právě první vycházející paprsky. Nikdy je neviděla, tam dole byla vždy tma a pusto. Silnice se pomalu začaly plnit auty všech barev, chodníky rodinami s kočárky, ale i samostatných jednotek, zprvu školáků, kteří musejí už tak brzy vstávat.
"Di, myslím, že bychom měli něco dělat, všichni se na nás tak ošklivě koukají." A měl pravdu, zraky všech, jenž zrovna nebyly zabrány do mobilů a Ipodů tak na ně okouněli. Uši jí mírně zakmitaly.
"No vidíš. Pojď." Zatahala ho za ruku a rychle zmizela v křovích a korunách stromů. "Měli bychom si obstarat nějaké oblečení." V očích se jí ďábelsky zablýsklo.
"Co chceš dělat?" V jeho očích se zračilo zděšení. Ona vždy vymyslela něco, co nebylo příliš vhodné.
"Uvidíš, právě mě něco napadlo!" Seskočila ze stromu a vytáhla ho z křoví a utíkala neznámo kam.
_____________________________________________

Tak, chcete další díl? Hodnoťte hvězdičkami a pokud by to stálo i za ten komentář :3
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama